PALEO-BOBKY: Co se můžeme naučit z fosilizovaných výkalů


V Spojených Státech máme sklon k přijímání méně než 20 gramů vlákniny denně, pouze polovinu minimálního doporučovaného denního příjmu. V populacích, kde je mnoho z našich nejsmrtelnějších nemocí prakticky neznámých, jako je venkovská Čína a venkovská Afrika, tam lidé jedí velké množství celostní rostlinné stravy, téměř 100 gramů vlákniny denně, nebo i více. Tolik se odhaduje, že jedli i naši Paleolitičtí předci, soudě dle analýzy výživy moderních, primitivních kmenů lovců a sběračů a díky analýze koprolitů, fosilizovaných lidských výkalů, jinými slovy – paleobobků. Ty nejintimnější z lidských artefaktů byly často ignorovány nebo zahozeny při mnohých předchozích archeologických vykopávkách, ale pečlivá studie materiálů získaných z lidských paleo-výkalů říká hodně o tom, jaké byly výživové praktiky pradávných lidí, ukazujíce na neuvěřitelně vysoký obsah vlákniny a na nestrávené zbytky rostlin. Taková studie silně naznačuje, že po více než 99% naší existence coby dávného druhu, byl náš gastrointestinální trakt vystaven selektivním tlakům vyvolaným výživou plné vlákniny z celostních rostlinných potravin. Takže miliony let před prvním kamennými nástroji a důkazy o řeznictví, jedli naši předci rostliny. Ale jaký druh rostlin? Jeden způsob, jak můžete říci, zdali je zvíře spíše přirozeným folivorem (listo-žravcem) nebo frugivorem (ovoco-žravcem), je změřením poměru mezi absorpční plochou sliznice v jejich střevech ku velikosti těla. Folivoři jsou ti, kteří mají jíst především olistění, lístky, zatímco frugivoři jsou lépe sestaveni ke konzumaci ovoce. Faunivoři jsou jiným jménem pro masožravce – jedí faunu. Pokud zakreslíte zvířata tímto způsobem, zapadají do charakteristických linií. Takže, kam dopadne člověk? Zde je naše funkční velikost těla a zde je naše absorpční oblast. Takže zatím co jíst listovou zeleninu je důležité, vypadá to, že přirozený výživový status člověka je že je to primárně ovoco-žravec. Proč na tom záleží, kolik vlákniny jsme kdysi jedli? No, jedna teorie pro narůstající úroveň obesity v západních společnostech je, že se mechanismus v těle pro kontrolu chutě k jídlu vyvinul tak, , aby rozpoznal, kolik rostlin jsme snědli. Naši předci jedli tolik rostlinného jídla, že jsme dostávali nějakých 100 gramů vlákniny denně. Po miliony let, jídlo rovnalo se vláknina. Takže není překvapivé, že jeden z fyziologických mechanismů našeho těla je vyvinut tak, aby potlačoval chuť na základě právě vlákniny. Například, vláknina je metabolizována naší střevní flórou na mastné kyseliny s krátkým řetězcem, které se váží na a aktivují receptory na povrchu našich buněk, které upravují náš metabolismus. Například, aktivují receptory na tukových buňkách, aby zvýšili projevy váhy-snižujícího hormonu – leptinu. Jiné hormony jsou ovlivněny také. Jelikož donedávna, jídlo znamenalo vlákninu, nárůst příjmu potravy, rovnal se nárůstu příjmu vlákniny, což udělalo naše střevní bakterie tak šťastné, že vytvořily spoustu mastných kyselin s krátkým řetězcem, které aktivovaly ony receptory na povrchu buněk, které vypustily spousty hormonů, které způsobily ztrátu naší chutě k jídlu a snížily hlad. Takže jsme jedli méně. Ale když jsme jedli méně, měli jsme méně vlákniny ve střevech, takže… i méně hormonů bylo vypuštěno, což povzbudilo naši chuť k jídlu, dostali jsme hlad a chtěli jsme jíst. Ale co když se jídlo nerovná vláknině, jak je tomu u standardního amerického (západního) způsobu výživy? Pak stále dostáváme tyto signály, abychom jedli a jedli a jedli. Vždy máme hlad. Pokud jsme nesnědli našich sto gramů vlákniny za den, tělo si může říkat něco jako: „Co? My tady snad hladovíme?“ Objevení tohoto mechanismu dělá potravinářské a farmaceutické průmysly velice nadšenými. Uvědomili si, že nyní mohou přijít s novými léky pro boj se současným rozpukem obezity. Nebo prostě můžeme jíst tak, jak to příroda zamýšlela.

Posts Tagged with…

Write a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *